Cena pro německé bohemisty byla pojmenována po všestranné badatelské i umělecké osobnosti Otokara Fischera, jemuž náleží významné místo v dějinách české germanistiky, bohemistiky i mezioborové germanobohemistiky. Fischer symbolizuje rovněž badatelský přístup, v němž se důkladná znalost matérie pojí s estetickým názorem a který je předstupněm k tvůrčímu aktu esejistického pojednání.
![]() |
Otokar Fischer (20. 5. 1883 Kolín – 12. 3. 1938 Praha) byl nejen literární a divadelní historik, kritik a teoretik, ale také překladatel, básník a dramatik. Pocházel z českožidovské rodiny. Studoval germanistiku a romanistiku na filozofické fakultě české i německé univerzity v Praze. Po studiích (v letech 1903–1904 také v Berlíně) nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. Pro obor dějin německé literatury se 1909 habilitoval spisem Die Träume des Grünen Heinrich, 1917 byl jmenován mimořádným, 1927 řádným profesorem dějin německé literatury na filozofické |
fakultě Karlovy univerzity, 1930 se stal ředitelem tamních germanistických studií a v letech 1933–1934 působil jako děkan FF. Fischerovým celoživotním zájmem bylo divadlo. V sezoně 1911–1912 působil jako dramaturg činohry Národního divadla, v roce 1935 tu zastával funkci předsedy činoherní komise, od května 1937 se stal šéfem činohry Národního divadla. Zemřel na infarkt po zprávě o tzv. anšlusu Rakouska nacistickým Německem. |
Jeho pětatřicetiletou odbornou pedagogickou, kritickou a publicistickou činnost v česky, německy i francouzsky psaných vědeckých spisech, sbornících, novinách a časopisech, ve kterých zveřejnil bezmála tři tisíce příspěvků, provázely Fischerovy časté cesty do zahraničí, na vědecké kongresy a přednášky. Je autorem monografií o Heinrichu von Kleistovi, Friedrichu Nietzschem či Heinrichu Heinovi, věnoval se ale podstatně i klasikům české literatury a literární kritiky K. H. Máchovi, J. Vrchlickému, O. Březinovi nebo F. X. Šaldovi. Napsal také řadu dodnes podnětných článků o tvůrčím básnickém i překladatelském aktu, o nevysvětlitelných aspektech literárního tvaru, o nových literárněvědných směrech 20. století či obecně pojatých statí o dramatu a dramaturgii nebo o historii a metodologii literární kritiky (viz jeho vlastní výbory esejů Duše a slovo, 1929, a Slovo a svět, 1937; nejnověji pak o jeho záběru podává svědectví dvousvazková edice Literární studie a stati, 2014–2015).
Otokar Fischer je oceňován rovněž pro svou práci překladatelskou – již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů vrcholných děl západní literatury, a právem je pokládán i za zakladatele nové metody uměleckého překladu. Pro české spisy J. W. Goetha (1927–1932) uspořádal a přeložil devět svazků, mezi nimi též Fausta. Vedle němčiny překládal především z angličtiny a francouzštiny (F. Schiller, H. von Kleist, F. Nietzsche, F. Villon, Molière, Lope de Vega, A. S. Puškin, Ch. Marlowe, R. Kipling, P. B. Shelley, W. Shakespeare a další). Kromě teoretických spisů se Fischer věnoval rovněž vlastní tvorbě, která čítá šestnáct básnických sbírek a sedm dramat.