Píše Luboš Merhaut
(6. 11. 2024)Josef Vojvodík v prvních větách souboru studií Extremum. Poezie výjimečných stavů (Filozofická fakulta UK, 2024) příznačně charakterizuje jeho zaměření: „Tato kniha je o poezii, která vznikala za výjimečných okolností a ve výjimečných stavech: ve vězeních totalitních diktatur či jako reflexe vězeňské zkušenosti, […] nebo v exilu. Jde o různé podoby a formy krajních, hraničních stavů ve století politických extrémů a zkušeností […]. / Základní myšlenkou knihy však je, že ‚výjimečným stavem‘ je poezie, básnictví samo o sobě“ (Úvodem: poezie jako „mezi-svět“ – extrém, dobrodružství, poznání, s. 9).
Autorova svébytná teoreticko-interpretační pracovní metoda se i zde vyznačuje zkoumáním působnosti všech složek literárního díla na jeho autonomním estetickém účinku, a to zároveň v bohatých, různorodých a proměnlivých myšlenkových souvislostech. Vzhledem k tématu je zvýrazněn společensko-politický a etický rozměr pojednaných textů a postojů. „Jako literární fenomén zahrnuje ‚výjimečný stav‘ spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou výjimečného stavu a normality. Výjimečný stav ale také jako politický akt, v němž ‚mlčí zákon a právo‘, iniciuje – paradoxně, možno říci nechtěně a zdánlivě zcela iracionálně – estetické a umělecké strategie za hranicemi normality. Jde o zneklidňující fenomén, související s otázkou, jak je možné, že ve stavu extrémů a ab-normálnosti – války, teroru, katastrof, psychického vyšinutí, epidemií, věznění, zkušenosti exilu apod. – mohou vznikat díla s decidovaně estetickým účinkem“ (s. 44). „Odpovědí na tísnivou negativitu dějin, světa a člověka v něm je pro básníka estetická kompenzace poezií, záchrana do sféry poezie a lásky formou estetické exprese. Básník se pohybuje na vratké hranici mezi negativitou ‚perverze‘ dějin a (narcistní) estetickou sebevztažností, mezi snem a skutečností, extází a interiorizací“ (s. 173).
Extremum je znamením poezie poslední možnosti. „Extrémní a riskantní je básnická/umělecká existence i proto, že je nekompromisní formou existence“ (s. 40). Vojvodík ji představuje, nasvěcuje a komentuje postupně v četných metaforických podobách šílenství, provokace, dobrodružství, rizika, odvahy, jako poznání, napětí, experiment, sebetvoření, sebezničení, paraexistenci, životní sílu a autonomii, formu svobody atd. V jednotlivých kapitolách čtenář sleduje jeho schopnost osobité, metafyzicky fundované analýzy „modelů světa a existence“ a významové dynamiky a inspirace v poezii vyhraněné obraznosti: Karla Hynka Máchy (Máchovská variace), Roberta Konečného („Sen, toť smrt na několik hodin“, Poezie jako zápas o „pravý tvar“ a „maximum ducha“), Zbyňka Havlíčka (Svět za „schizofrenní oponou“), Josefa Kostohryze a Václava Renče (Teror, trauma, memoria: mýtus a melancholie) a Ivana Diviše (Básník jako oběť, svědek i žalobce); zároveň s průhledy do poezie věků – od antiky takřka po dnešek (mj. s připomínkami veršů a osobností Otokara Březiny, Jakuba Demla, Jaroslava Kolmana Cassia, Jana Zahradníčka či Jiřího Koláře). Tedy motivy a fenomény, resp. symbolické úběžníky: básníka jako vězně a oběti, literární psychologie a básnického snového života, imaginace a transcendence, magie a mýtu, básnického zápasu o svobodu duše a o tvar, duch a řád, nevědomí, snu, imaginace a erotické touhy jako možností svobody (sebekonstrukce) v realitě války a politického teroru a vyšinutého světa jako divadla, katolictví a možnosti aktualizace mýtu ve vězeňské a postvězeňské tvorbě, poezii jako osobní, sugestivní a kritické svědectví o zkušenosti s dějinami, metafyzické tázání vztahující se k identitě básníka a identitě člověka.
Autor stvrzuje své košaté obsahově-estetické založení, propojující postupy syntetizující a analytické, otevřenost v přístupu k mnohosti, pohyblivosti a mnohoznačnosti literárních i mimoliterárních jevů. Z hlediska metodologického inspiruje interdisciplinárním náhledem a způsobem promýšlení různorodých podnětů své vzdělanosti, vycházejících z až neuvěřitelného záběru studia literatury nejrůznějšího typu. Gejzír autorů, idejí a impulsů, připomínek a odkazů jako by otevíral stále nové a nové perspektivy a spoje, intertextové, interpretační, existenciální; utváří jedinečnou síť podkládající obraz fascinujícího rozhraní básnické existence, jež je tu tematizováno ve své rozporuplnosti. „V základu lidské zkušenosti se světem, v základu jeho bytí ve světě, je dualita, podvojnost: člověk existuje jako podvojná bytost na hranici mezi světlem a tmou, vnějškem a nitrem, vědomím a nevědomím atd.“ (s. 128).
Extremum jako kniha je výrazem kontinuálního a důsažného zájmu o témata české a světové literatury především dvacátého století a o vztahy mezi literaturou, výtvarným uměním, filozofií i psychologií a psychiatrií. Představuje další ústrojný a jiskřivý kámen v řadě knižních titulů: od monografie Symbolismus im Spannungsfeld zwischen ästhetischer und eschatologischer Existenz. Motivische Semantik im lyrischen Werk von Otokar Březina (München 1998), resp. Od estetismu k eschatonu. Modely světa a existence v lyrickém díle Otokara Březiny. Rekonstrukce symbolických paradigmat (Praha 2004), přes knihy Imagines corporis. Tělo v české moderně a avantgardě (Brno 2006), Povrch, skrytost, ambivalence. Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda (Praha 2008), Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století (Praha 2014, s kapitolou Marie Langerové) k monografii Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence (Praha 2018, s Janem Wiendlem).
Šedesátiletí není extrémem ani zpravidla stavem výjimečným. Aktuálně je příležitostí připomenout výjimečnost oslavencovu. Toto echo je tedy rovněž gratulací. Josefu Vojvodíkovi – teoretikovi a historikovi umění a literatury, editoru a překladateli, profesoru Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, spoluzakladateli, předsedovi redakčního kruhu a jednomu z klíčových autorů časopisu Slovo a smysl, spolupracovníkovi a členu správní rady IPSL – estétovi myšlenkové eruptivnosti a elegance, kaligrafického rukopisu a výrazu.
Josef Vojvodík: Extremum. Poezie výjimečných stavů. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2024, 360 s.
