Píše Urs Heftrich
(7. 5. 2025)Spiritus lector
Vzpomínám si na jeden z prvních rozhovorů s Michaelem Špiritem o bilingvální edici Sebraných spisů Vladimíra Holana ve čtrnácti svazcích,* kterou jsme plánovali společně vydat. Šlo o návrh nakladatele na obálku a vazbu. Přesněji řečeno: mně šlo o obálku. Michaelovi šlo o vazbu. Vlastně ani ne tak o vazbu, jako spíš o její hřbet. Ne že by ho obálka nezajímala. Trpělivě vyslechl všechny mé nápady na grafickou koncepci nakladatelství, na text pro záložku a na upoutávku pro zadní stranu obálky. Byl ochotný se nad tím i zamyslet. Ale pak jedním šmahem vypustil kyslík z mého nadšení. Suše mě upozornil, že knihovníci stejně obálku vyhodí do koše, jakmile knihu opatří signaturou a dají ji do regálu.
A samozřejmě měl pravdu. Jeho proto nejvíce zajímala otázka, zda bude číslování na hřbetu jasně rozpoznatelné, aby budoucí knihovníci mohli svazky správně zařadit. V naší holanovské edici je číslo pouze decentně vyraženo do plátna hřbetu, nikoli barevně zvýrazněno. To jistě není ideální řešení ve Špiritově duchu. Ale byl ochoten se s ním smířit.
Knihy se dají vnímat z různých hledisek: jako zboží, jako spotřební předmět, jako nástěnná dekorace. Nebo se na ně můžeme dívat jako na stavební kámen v řádu, který má držet, má trvat, zkrátka: má přežít všechna průběžná poselství, která nám podsouvá ekonomie, marketing nebo odměňovací centra v mozcích současníků. Není třeba se ptát, jakou perspektivu zde zastává Michael Špirit.
Že někdo bez ohledu na trh, politickou konjunkturu nebo pozornost veřejnosti věnuje desítky let svého života reprodukci textů do slova a do písmene, jako by se jednalo o posvátné spisy, to má v sobě cosi monastického. Kdyby titul „bibliotékář Boha“ nebyl již zadán (Holan jej udělil Shakespearovi a Xavier Galmiche jej zase předal Holanovi), byli bychom v pokušení jej udělit Michaelu Špiritovi. On by si ho totiž zasloužil v přesném smyslu slova: úkolem knihovníka je nesobecká služba už napsaným knihám, nikoli jejich psaní ad majorem gloriam někoho, u koho si nikdy nemůžeme být jisti, zda to je opravdu Pánbůh a ne spíše zbožňované Ego. Hlavní činností knihovníka je čtení, uspořádávání a uchovávání. Není však na škodu, když umí psát.
A Michael Špirit psát umí, a to dokonce velmi vtipně a pointovaně. Dokázal to v Revolver Revue už v devadesátých letech. Přesto se rozhodl dát tento talent do jiných služeb: hlavolamů editování a komentování děl českých autorů a literárních kritiků dvacátého století, jinými slovy: do služeb dřiny textologa. Nebudeme zde odříkávat dlouhý seznam jmen, která tímto způsobem zpřístupnil dnešním a budoucím čtenářům. Rádi bychom se pozastavili pouze u jednoho, nad kterým se společně lopotíme už téměř čtvrt století: Vladimír Holan.
Holan je tvrdý oříšek. A každý ví, jak se to dělá s ořechy. Nejdřív rozlouskneš ty, které se ti podaří rozlousknout bez námahy. U těch, které se těžko otevírají, to zkoušíš s trpělivostí a jemným násilím. A pak obvykle zůstanou dva nebo tři ořechy, které odolávají všem útokům – neodolají však Michaelu Špiritovi!
Cituji z jeho dopisu, psaného kuličkovým perem, z 31. března 2003: „Milej Ursi, tady to je. Některé detaily jsem ale nerozlousknul a asi ani nerozlousknu. [...] Je mi to hloupé, že to takhle trvalo, ale chtěl jsem, aby to bylo perfektní. [...] Proč jsme sakra nezačali něčím jednodušším?“ – „Chtěl jsem, aby to bylo perfektní.“ – Nemusíme snad připomínat, že v době vydání dotyčného svazku už všechny oříšky byly sakramentsky pečlivě rozlousknuté?
Z dalšího dopisu, tentokrát psaného německy a datovaného 11. listopadu 2004: „Posílám Ti první vydání ‚Vanutí‘ a doufám, že bude dobře čitelné. Zapomeň tedy na verzi GWT a pokračuj podle této předlohy!“ GWT, verze, na kterou jsme měli zapomenout, je zkratkou pro: „Gesammelte Werke Tschechisch“, tedy slavnou holanovskou edici Vladimíra Justla. Společně jsme se rozhodli porušit princip vydání poslední ruky, který byl do té doby v České republice (tedy také Justlem) považován za téměř posvátný. Představujeme Holanovy texty v podobě, jakou měly v době svého prvního dokončení.
Cituji z třetího, ručně psaného, nedatovaného dopisu. Žádné další dopisy se nezachovaly, protože většina naší korespondence probíhala e-mailem. O pravosti tohoto třetího dopisu však existují pochybnosti: „Milej Medvěde, přikládám [...] překlad čtyř krátkých próz z ‚Kolur‘ od XY. Mně se to nezdá špatné, ale já nejsem Němec a Holanovi nerozumím ani v češtině. [...] M.“
Již samotná skutečnost, že dopis není datován, je nápadná. Který textolog by po sobě zanechal tak vágní stopu? Také adresát se nám zdá podezřelý: kdo by diskutoval o Vladimíru Holanovi s medvědem? A hlavně: existuje sice spousta znalců české literatury, kteří Vladimíru Holanovi nerozumějí. Dokonce známe toho či onoho holanovského badatele, pro něhož to prokazatelně platí. Ale že by to někdo přiznal? Ne, třetí dopis musí být falzifikát.
Zůstaňme tedy u prvních dvou a popřejme Michaelu Špiritovi k jeho šedesátinám, aby těch šest svazků, které v naší edici ještě chybějí, připravil stejně čerstvě po prvních vydáních jako předchozích osm – a aby byly perfektní!
* Pozn. red. – Vladimír Holan: Gesammelte Werke in deutscher und tschechischer Sprache in 14 Bänden. Ed. a koment. Urs Heftrich a Michael Špirit. Heidelberg: Universitätsverlag Winter (pův. Köln: Mutabene), od 2003.
