Píše Vojtěch Bažant
(21. 11. 2025)Kronikáře Kosmy je všude dost, i když neprobíhá výroční rok. Neustálá Kosmova přítomnost je nicméně nesystematická, v dílčích studiích a monografiích je často využívaná jako ilustrace, než aby byla podrobovaná soustředěné analýze. Psaní o Kosmovi a kronice, kterou vytvořil, bývá roztříštěno do jednotlivostí. Až do roku 2015 opakovaně zazníval hlas volající po aktuální odborné monografii věnované Kosmovi a Kosmově kronice, která by navázala na knihy Dušana Třeštíka ze šedesátých let. V roce 2015 vydala Lisa Wolverton monografii Cosmas of Prague. Narrative, Classicism, Politics (Washington D. C.: The Catholic University of America Press), nicméně hlas v prostředí zdrženlivém vůči zahraničnímu badání nad „českými“ tématy zazníval dál. Výrazným příspěvkem ke Kosmovým konceptualizacím je kniha Lukáše Reitingera Vratislav. První král Čech. (Praha: Argo, 2017); explicitně Kosmovi jsou věnovány texty Martina Wihody a Tomáše Klimka, vycházející dekádu po díle Lisy Wolverton pospolu s novým českým překladem Kosmovy kroniky od Ondřeje Koupila, revidujícím dřívější překladatelské postupy (Kosmas, Kronika Čechů, Brno: Host, 2025).
Tomáš Klimek se v knize Živé příběhy zemřelých knížat (Praha: Národní knihova, 2025) vydal experimentální cestou, aby s pomocí metodologie orálního historika a antropologa, zakladatele moderních afrických studií Jana Vansiny zkoumal relikty orální tradice v literárně vysoce stylizované Kosmově kronice. Martin Wihoda naproti tomu v knize Kosmas (Praha: Argo, 2024) nevybočuje z limitů tradičně definované medievistiky a přímo navazuje na badatelské okruhy a metodické postupy, jak se upevnily v desetiletích po Třeštíkově bádání o Kosmovi. Ostatně vypořádání se s dosavadním bádáním (ne od Třeštíka, nýbrž od Bretholzovy edice Kosmovy kroniky z roku 1923) je proklamativním cílem Wihodovy knihy. Podle Wihody badatelky a badatelé zkoumající obecné kulturní, literární a politické problémy a kontexty přehlížejí pro něj ústřední otázku „ke komu se Kosmas obracel a proč“, jejíž zodpovězení by mohlo být „spolehlivým návodem, interpretačním klíčem“ k řešení otázek počínaje „legitimitou a sakralizací panovnické moci a konče uspořádáním české společnosti raného středověku“ (s. 14). Poznatků bylo za dvě stě let moderního dějepisectví nashromážděno mnoho, analýzy byly provedeny poctivě, nyní je třeba interpretovat.
Martin Wihoda se ve čtyřech částech knihy věnuje svým předchůdcům na poli studia Kosmovy kroniky, Kosmovým výrokům o sobě samém, formální podobě kroniky a pracím dalších středověkých kronikářů, kteří s Kosmovou kronikou zacházeli. Jako bývá Kosmovi udělován titul prvního autora „českého“ dějepisectví, získal František Palacký podobné ocenění mezi moderními historiky. Wihoda popisuje kontexty, v nichž vznikalo dílo Palackého a dalších autorů 19. a 20. století (a Lisy Wolverton). Následnost prací tvoří badatelský diskurz, ale ten se obrací vždy ke Kosmovi, jeho kronice a tomu, jak interpretaci středověkého textu ovlivnil kontext doby, v níž moderní historici psali. Wihoda ale už neukazuje, jakým způsobem Palackého paradigma ovlivnilo perspektivy současných pohledů na Kosmovu kroniku, a podle mého názoru zůstávají nedořečené také dopady Palackého vlivného postavení na bádání Loserthovo a Bretholzovo. Příslušné pasáže jsou plné národnostního kontextu, ten však zůstává převážně na osobní rovině zmíněných badatelů, nedotýká se hlubších diskurzivních strukturních rovin. Osobně laděné jsou i části týkající se díla Dušana Třeštíka a Lisy Wolverton. Zatímco výklad o práci starších generací badatelů je podán v zásadě věcně, hodnocení postupů a výsledků autorů, jejichž působení se časově kryje s působením autora knihy, nese emoční podtón ironie (viz „Nic proti“, s. 14, 64; nebo „vznáší se pochybnost, zda je možno přidat k již známému něco nového“, s. 14).
O Kosmovi samotném stejně jako o dalších středověkých autorech nevíme mnoho, a i v jeho případě bývá historičkám a historikům líto, že je možné čerpat pouze z fragmentárních informací roztroušených v dochovaném díle. Domnívám se, že se jedná o součást širšího problému teoretické a metodologické neukotvenosti, která se v českém badatelském prostředí výrazně projevuje při nejasných postojích vůči entitám autora a vypravěče. Historičky a historici v obecné rovině považují tyto pojmy za literárněvědné, a tudíž relevantní v konkrétních literárněvědných analýzách. Volné zacházení s těmito kategoriemi a zaměňování autora a vypravěče přitom má konkrétní dopady na „historický“ výzkum a výklad. Vyprávěcí „já“ je pak často v kronikách považováno za proklamativní autorskou tezi, případně za nevědomé prozrazení informací o mimotextové realitě související se životem designovaného autora, aniž by byly plně vyhodnoceny narativní souvislosti takového textového prvku. Identifikace historické reality jakožto jakéhosi zrcadlového odrazu v textu středověkého historického vyprávění je v diskurzu současné české historiografie do značné míry zautomatizovaná.
V tomto kontextu mohou být některé argumentační a rétorické postupy Martina Wihody až zavádějící. Kapitola „Kosmas o sobě“ je uvedena podrobným rozborem ilustrace dochované v lipském rukopise kroniky, na níž je vyobrazena postavička žehnajícího duchovního s knihou v ruce, opatřená nápisem COSMAS DECANVS. Zobrazení najdeme na přebalech Třeštíkova i Wihodova Kosmy, Klimkových Živých příběhů zemřelých knížat a je spojeno s takřka každou kosmovskou publikací. Martin Wihoda nerozebírá jen detaily vyobrazení, ale i psychologii ve výrazu vymalované postavy. Samozřejmě si nemyslí, že by se mohlo jednat o věrné vyobrazení děkana Kosmy, nicméně výklad, k němuž se uchyluje, mezi řádky naznačuje, že by snad taková otázka měla být položena. „Přinejmenším zarážející je barva čepičky, neboť červená byla vyhrazena kardinálům. Odtud pochybnost, zda Kosmovo ztvárnění není jen výsledkem autorské invence“ (s. 53). Vyobrazení je tak vyhodnocováno na základě konkrétních skutečností, aniž by byla jakkoli reflektována teorie a metodologie dějin umění nebo vizuálních studií. Za povšimnutí nicméně stojí i slovo „jen“ vytvářející kvalitativní hierarchii mezi možným pravdivým vyobrazením a pouhou invencí.
Zastavil jsem se u nejvýraznějšího případu celé knihy, není to ale jediná situace, v níž Wihoda rétoricky klade (více či méně explicitně) otázku, aby ji následně odmítl jako irelevantní. Volba argumentačních nástrojů je bez jakýchkoli pochyb legitimním krokem každého autora a aktivní přístup ke gradaci textu je málo vídaným systémovým krokem historiografického psaní, buďme však ostražití k dopadům, které takové kroky mohou mít. Konzervativně laděnou medievistiku, jak je provozována v českých institucích, charakterizuje zejména rezervovaný, až dokonce odmítavý postoj vůči teoretické reflexi historie a historiografie. V takovém prostředí mají historické texty až na výjimky výrazně vážný ráz, v němž má nadsázka a žánrové psaní marginální postavení a v případě volby výrazného autorského stylu hrozí doslovné čtení.
Jádrem Wihodovy interpretace, jak bylo zmíněno, jsou kapitoly vykládající možné motivace Kosmova psaní. Kosmas je v tomto případě reprezentativním zástupcem současných dějin (středověkého) dějepisectví, v němž naprosto dominuje politické čtení ve smyslu centrální knížecí či královské moci. Konkrétní pasáže kronik bývají spojovány s konkrétními událostmi dějin hegemonní vlády a skrze ně zpětně vykládány. Nejen autorské motivace, ale i strukturní podoby historických narativů medievistky a medievisté vykládají především prostřednictvím přímočarých politických cílů. Takovým způsobem postupuje i Martin Wihoda. Jedná se nepochybně o relevantní metodu, historické texty vznikaly v konkrétních kulturních, ekonomických a mocenských souřadnicích (dobře je to vidět například na tzv. kronikách doby Karla IV., které mají blízko k politické a diplomatické ideologii panovníka), nicméně medievistické interpretaci chybí něco z praktik, které do humanitních věd a historie přinesl zejména jazykový obrat a postmoderní diskurzivní analýza. Můžeme si vystačit s porozuměním komplikované politické situaci, v jejímž ovzduší historické narativy vznikaly, ale budeme číst jen doslovnou rovinu středověké historiografie. Rozbor politické situace a událostních příčin a důsledků už nedává prostor porozumění, jaké významy lze v narativu číst a jaké významy narativ produkuje včetně těch identitárních, kulturně mocenských, metaforických nebo kultovních.
V případě Kosmovy kroniky je to dobře zřetelné na badatelských postojích vůči humorným složkám vyprávění, které kroniku asi nejvíc odlišují od jiných textů historiografického diskurzu o „českých dějinách“. Žerty a „košilaté“ historky jsou ústředním motivem jak kroniky samotné, tak moderního, postmoderního a současného psaní o kronice. Kosmovské bádání tyto roviny historického vyprávění vnímá s velkou mírou samozřejmosti jako projev autorova smyslu pro humor. Ale je korektní rekonstruovat charakterové rysy osobnosti, která žila před devíti sty lety, jen na základě toho, co o ní říká vypravěčský hlas jednoho autorského díla? Další podstatné otázky v této situaci zcela unikají pozornosti. Co vůbec přítomnost ironie, nadsázky a humoru znamená pro historické vyprávění? Jaký má význam pro konstrukci vypravěčského hlasu a jak to souvisí s problematikou entit autora a vypravěče? Jak humor souvisí s multižánrovým charakterem Kosmovy kroniky? A proč vlastně medievistky a medievisty v 21. století tolik zajímá, že a jak dávný kronikář žertoval?
Martin Wihoda: Kosmas. Praha: Argo, 2024, 207 s.
