Napsali Otto Pick a Julius Mader
(3. 12. 2025)U příležitosti 150. narozenin Rainera Marii Rilka (4. 12. 1875 – 29. 12. 1926) přinášíme dva texty, jimiž připomínáme nejen básníka, ale i dva novinářsky a překladatelsky činné Pražany. První z nich – Otto Pick – byl s Rilkem v osobním kontaktu, druhý – Julius Mader – působil jako kulturní zprostředkovatel až po Rilkově smrti. Můžeme s nimi poukázat na snad i dnes důležité aspekty Rilkova působení a různé tematizace jeho vztahu k německému básnictví i rodné Praze.
Mladší současník Rilkův, mnohostranný a publikačně činorodý Otto Pick (1887–1940) byl v polovině dvacátých let etablovaným překladatelem z češtiny do němčiny (mj. Otokar Březina, Karel a Josef Čapkovi, František Langer či Fráňa Šrámek), vydavatelem a také autorem. K Rilkovi se vztahoval i ve své tvorbě – např. název pro svou sbírku básní Wenn wir uns mitten im Leben meinen (Když se nám zdá, že žijem nejhlouběji; 1926) si vypůjčil z Knihy obrazů. Do kulturního života zasahoval výrazně jako redaktor deníku Prager Presse (1921–1938), pro nějž psal po celou dobu jeho existence zejména divadelní kritiky, nebo jako přispěvatel revue Die Wahrheit (1921–1938). O kontinuální pozornosti, již Rilkovi věnoval, svědčí řada článků publikovaných v letech 1925–1935, v nichž bránil Rilka před invektivami německých národovců, tematizoval jeho vztah k výtvarnému umění i jeho divadelněkritickou činnost, referoval o vzpomínkových textech Valerie Davidové z Rhonfeldu a Spiridona Drožžina; Rilka ostatně vzpomněl v nekrologu 30. 12. 1926, den po jeho skonu.
Julius Mader (1899–1990), kterého od Rilka dělil již generační odstup, opustil počátkem třicátých let jistotu dráhy bankovního úředníka, věnoval se překládání Karla Čapka, Vladislava Vančury, Milo Urbana a dalších (viz E*forum z 21. 11. 2018) a přispíval také do literárně- a filmověkritické rubriky časopisu Die Wahrheit. Po rozbití ČSR a okupaci se přizpůsobil novým poměrům, absolvoval ve zkráceném čase doktorské studium na pražské německé univerzitě u Ericha Trunze, posléze je zmiňován jako německý lektor na univerzitách v Bratislavě a Záhřebu, aby se po válce usadil ve Vídni. Do sedmdesátých let pak pravidelně publikoval v kulturním týdeníku Die Furche, blízkém katolickým kulturním kruhům. Několikrát se zde věnoval i pražským spisovatelům, nicméně takřka nikdy je nevztahoval k otázkám (kulturně)politickým.
Oba „gratulanti“ kladou při hodnocení Rilka poněkud odlišné akcenty: Pick uprostřed 20. let polemizuje s některými nacionalistickými novináři, kteří Rilkovi nechtěli odpustit nejen to, že se neangažoval jako explicitně národní básník, ale hlavně to, že posléze „zběhl“ od němčiny ke psaní ve francouzštině. Zdůrazňuje proto především, že Rilke jako básník obsáhl, využil i rozšířil možnosti němčiny jako jazyka poezie měrou a způsobem, které mezi současníky najdou jen málo srovnání. Že svým suverénním jazykovým uměním uchopil a německým čtenářům představil řadu důležitých básníků současných i minulých – a že také tématy, jež pojednával, náležel a přispěl k živé evropské literatuře. O rok později, v Rilkovi věnovaném nekrologu, psal o příkladu „snad nejčistšího příkladu evropské básnické existence“ [O. Pick: Rainer Maria Rilke tot, in Prager Presse 6, 1926, č. 357, 30. 12., s. 3].
Na rozdíl od Picka píše Mader o Rilkovi restrospektivně v roce 1975, v době, kdy od jeho smrti uplynul nejen dlouhý čas, nýbrž řada hlubokých historických zlomů. Patrně Maderova vlastní „pražská zkušenost“ a snad také hranice vytyčené po roce 1945 napříč střední Evropou jej podnítily, aby zdůraznil roli Prahy a dětství jako určitého svorníku Rilkova díla a básníkův význam jako aktéra a symbolické figury česko-německého kulturního dorozumívání a porozumívání. I v Maderově vykreslení však Rilke nakonec přesahuje tuto politickou dimenzi.
Štěpán Zbytovský (rovněž přeložil pasáže z německých originálů)
Otto Pick: Rilke, der Dichter und Mittler. Zu seinem 50. Geburtstage am 4. Dezember 1925 [Rilke, básník a prostředník. K jeho 50. narozeninám 4. prosince 1925]
[Die Wahrheit 4, 1925, č. 23, s. 5n.]
Když nedávno La Nouvelle Revue Française zveřejnila francouzské původní verše básníka a pražského rodáka Rainera Marii Rilka, začaly sudetoněmecké plátky obratem zpochybňovat němectví tohoto vynikajícího německého lyrika – který spolu se Stefanem Georgem a Franzem Werfelem zastupuje dnešní německou poezii před publikem zahraničím, ale i pro domácí znalce – a začaly jej podezírat ze „zfranštění“. Zacházeli tak s tvůrcem, jenž je světoobčanem v Goethově smyslu a zároveň Němcem s tak jasným smýšlením, si (v dopise) mohl dovolit posuzovat německou národní povahu včerejška a dneška: „Nemohl jsem nezdůraznit svůj odstup od projevů a jevů německé národní povahy; tak, jak se ve zvratech posledních desetiletí utvářela, mi nikdy nebyla blízká ani mi neodpovídala. Ale svou nevýslovnou vazbu k jejím starším velkým základům – jak je nakonec poznal a stavebně využil Goethe – jsem v žádném případě nechtěl zapřít: jak by mi jinak mohlo být dopřáno užívat německého jazyka v tak čistém určení?“ [= dopis Otto Pickovi otištěný v Prager Presse 14. 12. 1924].
V Rilkovi uctíváme ryzího Evropana, jehož básnickým posláním je smiřovat protiklady. Právě on si mohl už jako dvacetiletý dovolit povznést se nad „divoký spor“ [sbírka Obětiny lárům, báseň In dubiis] domácích národů. […]
Výraz a forma německé poezie našeho padesátníka se rozvíjela od bezprostřednosti Prvních básní přes rytmický patos Knihy hodinek a Knihy obrazů až do plastické přísnosti Nových básní, aby ve Sonetech Orfeovi a Elegiích z Duina nabyla téměř latinské průzračnosti a zároveň hloubky německé mystiky. Jen on smí právě těmito novými díly, v německy mluvících zemích tak důkladně nepochopenými, varovně čelit naší odduševnělé době strojů a přitom otvírat útěšné perspektivy:
„Ještě však bytí zakleto je nám; a na sto
místech ještě je vznik. Hra ryzích, ne vnějších
sil, jichž se netkne, kdo v obdivu neklečí často.
Slova až doposud ústí na prahu nevýslovna…
a hudba, vždy nová, z kamenů nejchvějivějších
v prostoru neužitečném svůj božský dům staví a rovná.“
[Sonety Orfeovi, 2. část, X. sonet; přel. Vladimír Renč]
Zdravíme dnes ve vděčné úctě velkého německého básníka, jehož zduchovělá hudba pro nás v neupotřebitelném prostoru klene svůj božský dům. A děkujeme mu nejen za jeho vlastní dílo, nýbrž také za to, že v nepřekonatelných převodech do německé literatury trvale vtělil díla světové literatury dosud německy nevyslovitelná: básně Paula Valéryho, Jacobsena, Louise Labéové, Michelangela, Elisabethy Barrett-Browningové, prózy Gidovy a Guérinovy.
*
Julius Mader: Verdrängung und Sublimierung. Rilke und Prag [Vytěsnění a sublimace. Rilke a Praha]
[Die Furche 21, 1975, č. 47, 22. 11., s. 13]
Nakonec své město zapřel, „tu dusnou, špatně větranou Prahu“, která nedokázala vyvolat žádné „použitelné vědomí domova“, styděl se za své rané básně a povídky, které „v žádném případě nebyly začátkem mé práce, nýbrž tím nejsoukromějším vyústěním mé dětské a mladické bezradnosti“ [= dopis R. H. Heygrodtovi, 24. 12. 1921]. Rilkovy výklady sebe sama jsou samostatným a velmi obtížným tématem. Nejraději by nechal zapomenout na oněch 21 let od půlnočního předčasného narození 4. prosince 1875 až do roku 1896, roku svého útěku do Mnichova. Ale více, než kdy přiznal, ukazují jeho život a dílo zpět k počátku, byly reakcí na výzvy místa a času jeho původu. Pohlíží-li se na tento život a toto dílo jako na celek, není možné se počátku vzdát.
Praha byla pro něj městem dětství, které pro jeho vztah ke světu zůstalo rozhodující. Jako základní téma jeho myšlení a básnění se stále vrací v básních a dopisech. „A tu vím, že nic nemizí… / na to jsou věci příliš těžké / stojí celé mé dětství / stále kolem mne“ [z básně Wenn die Uhren so nah… /Když hodiny tak blízko../ ze sbírky Mir zur feier /Sobě na počest/]. V jednom pozdním fragmentu stojí: „Nedopusť, aby osud odvolal, co bylo dětství, tuto bezejmennou věrnost nebešťanů / … Neboť srdce ji drží provždy.“ [= rukopisný fragment elegie z roku 1920]
Dětství bylo pro něj obojím: „niterností“ i „úzkostí“ v intenzitě přesahující vše pozdější. […]
Od května 1892 do podzimu 1896 trvalo pražské období básníka Reného Rilka. Tento sedmnácti- až jednadvacetiletý muž se s veškerou energií vrhal na kulturní scénu a doslova zaplavil pražskou literární provincii svými výtvory. Krátce po sobě vydal čtyři básnické sbírky, tucty črt, několik novel a dramat. Vydával časopis Wegwarten [Čekanky] („darované lidu“), napsal libreto k operetce s veselým námětem Konec světa, všude možně publikoval recenze, korespondoval s celým světem a byl slavným současníkům velmi na obtíž.
V obou německých uměleckých klubech, „Concordii“ a „Spolku výtvarných umělců“, byl René častým a nadšeným hostem – už to bylo tak trochu umění, neboť oba spolky byly znepřátelené. Zároveň však plánoval oba nahradit radikálním novým „Svazem moderních umělců fantazie“ či „moderních pohrdačů copem“. Že humor k Rilkovi bytostně patří, ukazují verše Krause Schnörkelgiebel spreiten… [Kudrliny zdobných štítů…] napsané v září 1896. […]
Po Praze a mimo Prahu už Rilke ve svých verších žádné město neoslavoval. Osvěcovaly ji paprsky „dvou sluncí“, jak označil podvojný charakter města v recenzi o malíři Emilu Orlikovi, s nímž se přátelil. Ono „české slunce“ miluje zemi a rozumí jí a vytváří národní umění pevně spjaté s životem, na rozdíl od chladného „německého slunce“, které svítí „nenárodnímu“, „umění pro volné chvíle“. [R. M. Rilke: Ein Prager Künstler, in Ver Sacrum 3, 1900, č. 7, 1. 4., s. 101–114] […]
Rilkovi přísluší zásluha, že „v pusté existenci mezi dvěma cizími národy“ [jak ji označuje W. Handl: Der österreichische Mensch, in Neue Deutsche Rundschau 22 /1911/, s. 123] poprvé prožil a s nejhlubším porozuměním, takříkajíc z bezprostřední blízkosti, uchopil to, co je společné lidské. Co pro něj znamenaly dvě obsahově propojené povídky [Zwei Prager Geschichte / Dvě pražské povídky], které byly dlouho velmi málo oceňovány, ukazuje komentář z jara 1899. Bylo to na jeho první cestě do Ruska, kam ho doprovázela Lou Andreas-Salomé, ta geniální žena, která na něj měla největší vliv. Z Moskvy tehdy Rilke psal: „Záměrem této knihy bylo nějak se přiblížit vlastnímu dětství. Neboť veškeré umění touží tuto minulou zahradu… lépe vyjádřit. Záminkou byly dva malé příběhy. – Několik slov o osudu jednoho národa… A v těchto téměř náhodně vyslovených slovech spočívá, jak se mi nyní zdá, ta největší hodnota mé knihy. Neboť všechno její teplo přichází odtud; a právě tam, kde se zdá být tendenční, vlastně otevírá prostor, je vědoucí a lidská.“ [R. M. Rilke: Zwei prager Geschichten /noticka k vlastní knize/, in Die Zukunft 8, 1899, č. 37, 10. 6., s. 486]
