Píše Václav Maidl
(8. 1. 2026)Nerad používám pro charakteristiku recenzované knihy cizí texty, v případě Sto let jedné židovské rodiny na českém venkově je ale text na přebalu knihy tak výstižný, že neodolám: „Trojice egodokumentů zachycuje osudy tří generací jedné rodiny. V první části vzpomíná Adolf Ornstein na život své rodiny na Vysočině v druhé polovině 19. století. Text vznikl jen několik let před jeho deportací do Terezína, kde zahynul. Vzpomínky stoleté historičky Vilmy Abeles Iggersové v druhé části knihy zachycují její dětství a dospívání v Horšovském Týně, odkud v roce 1938 celá rodina odešla do kanadského exilu. Třetí část obsahuje jedinečnou korespondenci jejího otce Karla Abelese z let 1946–1952, který si dopisoval s bývalými německými sousedy, po válce vyhnanými do Bavorska. V knize je přetištěno více než padesát fotografií z rodinného archivu a další dokumenty.“
K výše uvedeným řádkům je ovšem třeba upřesnit, že je tato recenze bohužel již posthumní (Wilma Iggers zemřela 24. 2. 2025 ve věku nedožitých sto čtyř let), a hlavně, že „rodinou“ není v židovském pojímání míněna jen rodina„vlastní“, nýbrž celý rodinný „klan“ zahrnující i bratry, sestry a jejich rodinné příslušníky. Teprve pak je zřejmé, proč je do publikace o třech generacích jedné rodiny zařazena autobiografie Adolfa Ornsteina, jenž byl bratrem dědečka Vilmy Iggersové a tudíž jejím prastrýcem. Co je na přebalu skromně zamlčeno, je podstatný úvod editorky knihy Kateřiny Čapkové, který tvoří pětinu vlastního textu (ediční poznámku, přílohy a rejstříky nepočítaje) a osvětluje na historickém pozadí výjimečnost publikovaných egodokumentů. Ta spočívá v jejich jedinečnosti – svědectví o životě židovského obyvatelstva českých zemí na venkově jsou vzácná, neboť židovské komunity na venkově se v průběhu druhé poloviny 19. století v důsledku právního zrovnoprávnění Židů značně redukují, ba postupně mizí – města přitahují mladší generace většími a lákavějšími možnostmi uplatnění (vzpomeňme třeba jen na otce Franze Kafky Hermanna), dochází k jakémusi exodu (nejen) židovských obyvatel do rozvíjejících se městských aglomerací.
V tomto ohledu představuje otec Vilmy Iggersové výjimku. Po vzoru svého děda Israela Abelese a otce Richarda Abelese pronajímal v jihozápadních Čechách blízko Horšovského Týna zemědělské pozemky a stal se v meziválečné době prosperujícím statkářem. Jeho renomé zemědělského odborníka, pro člověka židovského původu neobvyklé, jemu i celé jeho rodině, jakož i rodinám některých jeho zaměstnanců a několika přátel ochotných emigrovat s ním (celkem na 40 osob) zachránilo život, neboť vyhlédnutá azylová země Kanada udělovala imigrační povolení v podstatě jen zemědělcům. (Mimochodem: O politické prozíravosti Karla Abelese svědčí fakt, že tuto emigraci začal organizovat již v květnu 1938.)
Osobnost Karla Abelese poznáváme v publikaci ze tří perspektiv: První perspektivu přináší úvod Kateřiny Čapkové, která jeho individuální osudy zasazuje do historických procesů druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století a objasňuje Abelesův vztah k rodině adresátky jeho dopisů. V druhé perspektivě je Abeles zachycen ve vzpomínkách své dcery a třetí perspektivu si vytváří sám čtenář z toho, co o pisateli vypovídají jeho dopisy. Ve všech třech perspektivách se jeví Karl Abeles jako rozhodný, činorodý muž, sledující hospodářské i politické dění. Ze vzpomínek Vilmy Iggersové pak vyrůstá obraz nejen úspěšného podnikatele, ale i člověka, který uměl žít, byl oblíbený v horšovskotýnské společnosti, navazoval přátelské kontakty bez ohledu na národnost či náboženské vyznání. Ještě jako sedmnáctiletá při odjezdu do emigrace v něm dcera vidí nezlomnou a silnou autoritu, zároveň si ale uvědomuje, že i jeho síly a možnosti jsou limitovány: „Můj velký silný otec zastavil auto, položil hlavu na volant a plakal. Mně, která tolik věřila v inteligenci a sílu svého otce, se do té doby zdálo všechno tak pevné a neměnné“ (s. 72).
Vzpomínky Vilmy Iggersové se ovšem nesoustřeďují pouze na otce, jak by snad mohlo vyplývat z předchozích řádek. Karl Abeles byl bezpochyby i v rodinném životě autoritou a jeho určujícím činitelem, život na venkově měl však celou řadu faset a ty autorka (případně po dohodě s ní editorka) rozčleňuje ze zpětné perspektivy do několika oddílů: Společnost Abeles a Popper (zde je nejprve pro čtenáře vysvětleno složité předivo rodinných vztahů, od něhož se pak vychází k historii založené rodinné firmy a její charakteristice) – Horšovský Týn – Velkostatek Nový Dvůr – Vzdělání – Židé v Týně – Jak vypadala náboženská praxe v naší rodině? – Emigrace. Přes toto tematické rozčlenění zachovává vyprávění do značné míry chronologický princip – projevuje se to mj. v tom, že židovská identita nehrála pro rodinu Abelesových do pozdních 30. let v podstatě žádnou důležitou roli, proto se kapitoly akcentující židovská témata objevují až v druhé polovině textu jakoby již připravující závěrečné téma emigrace. V knize Dva pohledy na historii se k tomu Vilma Iggersová vyjádřila takto: „Více než jako součást židovského společenství jsme se cítili jako příslušníci německy mluvícího měšťanstva Horšovského Týna.“
Jestliže se u autobiografie Adolfa Ornsteina dalo předpokládat, že byla napsána pro určité publikum (nejspíše pro rodinné příslušníky a jejich potomky) a v případě memoárů Vilmy Iggersové bylo jasné, že budou publikovány, představuje poválečná korespondence Karla Abelese s rodinou Kotrbových egodokument zcela soukromého rázu, kdy ani pisatel, ani adresáti nepočítali s tím, že dopisy bude číst někdo jiný. Ale i tyto dopisy jsou několikanásobným svědectvím. Vypovídají samozřejmě o osobních vztazích. Vypovídají ale také velmi o době svého vzniku – o chaotické poválečné době, plné přesunů osob a nejistoty, kdo a jak přežil, případně v jakém zajetí se nachází (např. syn Kotrbových). Vypovídají o neutěšené hospodářské situaci v Evropě, konkrétně v poraženém a zničeném Německu, vypovídají však především o osobě Karla Abelese, stejně obětavého a ochotného pomáhat přátelům v nouzi jako v době předválečné. Právě tato korespondence ukazuje, že jeho předválečné společenské kontakty v Horšovském Týně nebyly vůbec povrchní, vysvítá z ní lidský zájem o osudy bývalých německých spoluobyvatelů, když v jednom dopisu jen tak mimochodem uvádí, s kým vším si po vyhnání dopisuje (s. 79). Nejvíce je tedy zveřejněná korespondence svědectvím o Abelesově charakteru, o tom, jak prožívá svou dobu, její problémy a jak na ně reaguje, a také o tom, jak se vyrovnává s těžkostmi, které postihly jeho (zdravotní potíže, smrt manželky).
Vzpomínky Vilmy Iggersové se neobjevily poprvé až v tomto recenzovaném svazku. Již v roce 2002 vydala v Německu s manželem Georgem zdvojenou autobiografii Zwei Seiten der Geschichte (česky vyšlo v roce 2006 v Nakladatelství Lidové noviny jako Dva pohledy na dějiny v překladu Matěje Spurného). Ta nezahrnuje pouze dobu dětství a mládí v Československu, nýbrž je dovedena až k přelomu tisíciletí. Z podnětu německé historičky Moniky Richarzové zavzpomínala Vilma Iggersová u příležitosti svého stoletého jubilea v roce. 2021 znovu v knize Böhmische Juden. Eine Kindheit auf dem Lande. Tento text, který pamětnice ve spolupráci s editorkou převedla do češtiny, se stal – obohacený o další vzpomínky, jak vyplynuly z četných rozhovorů mezi autorkou a K. Čapkovou – základem zde publikovaných vzpomínek (viz Ediční poznámku, s. 122).
Ačkoli vzpomínající osoba je tatáž, nejedná se o identické vzpomínky. Ty soustřeďující se pouze na dětství a mladí jsou jinak sestaveny a jsou podrobnější. Nápadná je oproti vzpomínkám z roku 2002 pozornost věnovaná židovské komunitě v Horšovském Týně, taktéž poznámky o spíše formálním náboženském životě rodiny Abelesových v roce 2002 chyběly. Rovněž rodina Coudenhove-Kalergi z blízkých Poběžovic a zakladatel Panevropské unie Richard Coudenhove-Kalergi se objevují až v těchto pozdějších vzpomínkách. Liší se ale i detaily vzpomínek. Jsou-li například ve společné autobiografii uvedeny jako důvod stěhování jejích tehdy čerstvě sezdaných prarodičů jen obecně babiččiny „nemalé obavy“ z budoucnosti, je o dvacet let později Vilma Iggersová přímější: „Babička Mina nebyla ve Vysoké Libyni, kde nejprve žili s Richardovými rodiči, šťastná. Stýskalo se jí po její rodině a chtěla mít vlastní domácnost“ (s. 45). Detailněji jsou vylíčeni i jednotliví vyučující na domažlickém gymnáziu – s výjimkou sebevraždy profesora Zástěry. U toho je sice ve Dvou pohledech na dějiny zmíněno, že se po Mnichovu zastřelil, současně je však připojena relativizující informace, že měl trpět nevyléčitelnou nemocí. Nyní je tato osobní tragédie popsána stručněji, ale vyhroceněji: „V říjnu 1938 se na protest proti podepsání mnichovské dohody zastřelil před budovou československého parlamentu v Praze“ (s. 61). K rozdílnosti vzpomínek přispívá pochopitelně i šálivá lidská paměť: Jedny memoáry uvádějí jako počátek úvah o emigraci do Kanady květen 1938 (viz zde výše), druhé červen 1938, v jedněch memoárech se prarodiče Vilmy Iggersové berou v roce 1887, v druhých v roce 1889. Z dnešního časového odstupu to ovšem nic neubírá na hodnotě výpovědi jako takové.
Vilma Iggersová končí své rozšířené vyprávění o dětství a mladí konstatováním o zdevastování důvěrně známé krajiny a výměně obyvatelstva. Ptá se trochu bezmocně: „Komu říct, jaké to tehdy bylo?“ (s. 76). Je ale dobře, že svou rezignaci překonala a své vzpomínky napsala. Dává nám tak možnost poznat, jaká ta krajina a život v ní kdysi byly. Porovnáme-li to se současností, nezní to pro nás lichotivě.
Adolf Ornstein – Vilma Iggersová – Karl Abeles: Sto let jedné židovské rodiny na českém venkově. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2022, 163 s.
