Píše Manfred Weinberg
(22. 4. 2026)Jubilejní rok 100. výročí narození Franze Kafky proběhl oproti všemu očekávání a možná i obavám celkově mnohem „více v klidu“. Dalo se totiž předpokládat, že při mnoha nabízejících se příležitostech budou prostě opakována stará a mylná klišé. Místo toho však bylo možné pozorovat spíše pokusy o nová přiblížení ke Kafkovým textům – a to naštěstí mimo již příliš často používaná a zažitá interpretační paradigmata (biografické, filozofické, psychoanalytické, teologické atd.).
Je třeba sice ještě vyčkat na několik sborníků z konferencí, už teď ale lze konstatovat, že celkový vědecký přínos byl spíše skromný. Šlo zaznamenat i opravdové „omyly“, jako byla studie Kafka misstrauen [Nedůvěřuj Kafkovi], jejímž autorem je renomovaný francouzský sociolog Geoffroy de Lagasnerie, který Kafku kritizoval například za to, že ve svém Procesu postavil neprávem stíhaného či odsouzeného hrdinu „do centra kritického diskurzu o justici či trestním řízení“, což má v zásadě bránit tomu, abychom se „kriticky zaměřili na jádro státního represivního aparátu“ (Geoffroy de Lagasnerie: Kafka misstrauen, Frankfurt nad Mohanem: S. Fischer, 2024, s. 62.). De Lagasnerie tedy v konečném důsledku Kafkovi vytýkal, že se justicí a jejími procesy zabývá literárně a nikoli sociologicky. Jinak převládala průměrnost, našlo se pouze několik potěšujících výjimek, jako je například studie Andrease Kilchera Kafkas Werkstatt. Der Schriftsteller bei der Arbeit [Z Kafkovy dílny. Spisovatel v procesu práce] (Mnichov: C.H. Beck, 2024).
V této souvislosti je třeba uznat, že se Johnu T. Hamiltonovi, který je profesorem germanistiky a srovnávací literatury na Harvardově univerzitě, studií France/Kafka. An Author in Theory (New York et al.: Bloomsbury Academic, 2023) podařilo do bádání o Kafkovi vnést zcela nový pohled na tohoto autora a jeho dílo. Hlavní titul knihu přitom charakterizuje lépe než její podtitul, tato publikace se totiž zabývá recepcí Kafky ve Francii, do níž Hamilton zahrnuje i literární recepci například u Sartra a Camuse.
Hamilton otevírá svou studii konstatováním: „Osud Kafky ve Francii dvacátého století je vynikajícím příkladem toho, jak se spisovatel stává autorem v teorii.“ (s. 3) Skutečnost, že badatelé ve Francii začali Kafku včleňovat do svých teorií, si Hamilton vysvětluje jako „případ hrubé naturalizace, přivlastnění a universalizace, nekontrolovaný plán francouzských teoretiků vzít zahraničního autora jako rukojmí a donutit ho, aby hovořil jménem jejich domácí věci“ (s. 6). Tuto větu lze chápat jako předjímající shrnutí celého výkladu: francouzští teoretici „využili“ Kafku jako „důkaz“ pro své světonázory.
Pod názvem „Gradus ad Parnassum“ (s. 1nn.) podává autor předběžný přehled o recepci Kafky ve Francii. Zajímavé přitom je, že se zde zabývá také Kafkovou blízkostí k fenomenologické filozofii Franze Brentana, orientované na psychologii vnímání, a ukazuje, že i tato filozofie padla ve Francii úrodnou půdu. Samozřejmě je zmíněna i Kafkova cesta do Paříže v říjnu 1910.
Druhá kapitola „Metamorphoses“ (s. 23nn.) popisuje počátek historie vydávání Kafkových děl ve francouzském překladu. Ta začíná za velké pozornosti: Kafkova povídka Proměna vychází pod názvem La Métamorphose v překladu Alexandra Vialatteho v roce 1928 v renomovaném časopise Nouvelle Revue française, a to mezi texty Paula Valéryho a Marcela Prousta; v tomto čísle byl vedle dalších významných francouzských autorů zastoupen i André Gide. Jednalo se tak o „opravdové pozdvižení“! Hamilton využívá této příležitosti k teoretické kontextualizaci členů redakčního týmu a jeho okolí, aby tak bylo srozumitelné, proč se Kafka – ačkoli ve Francii nebyl zcela neznámý – ocitl hned na začátku v tak vybrané společnosti. V kapitole s názvem „Translative Decisions“ (s. 45nn.) se autor zabývá také velmi odlišnými (a od anglických překladatelských pokusů se lišícími) překlady Kafkových textů. Hamilton shrnuje: „To vše znamená, že v létě 1929 se Kafka plně etabloval v intelektuálním kruhu nakladatelství Gallimard.“ (s. 50)
Dále se autor studie zabývá paratexty (kapitola „Paratexts“, s. 57nn.), tedy předmluvami a doslovy k dalším překladům, které o francouzské recepci Kafky velmi mnoho vypovídají. Mezi tím se také zamýšlí nad směrem, který razil Max Brod při svém úspěšném pokusu etablovat Kafku jako světového autora, a ukazuje, že a jakým způsobem se francouzská perspektiva od Brodovy pozice jasně odlišuje, což bylo také způsobeno tím, že „Kafku ve 30. letech 20. století doslova obklíčili surrealisté“ (s. 74) – tomuto momentu se Hamilton věnuje důkladně.
Hamiltonova studie se nejprve zabývá literární recepcí Kafky například u Jeana-Paula Sartra (společně se Simone de Beauvoir) a Alberta Camuse, přičemž u těchto autorů lze literaturu a filozofii/teorii jen těžko oddělit. Podrobnosti a rozdíly této recepce zde nelze vzhledem k omezenému rozsahu recenze rozvést, v publikaci jsou však rozpracovány podrobně a pro čtenáře přínosně. Poté následují poznámky k tomu, jak se s Kafkou vypořádal Maurice Blanchot: „Blanchotovy romány jsou matoucí v tom smyslu, že se zdá, jako by čerpaly z Kafkova repertoáru, aby vykreslily svět, který je s ním ale v rozporu.“ (s. 117) Důležitější je ale, že „brzy, v poválečném období, Leiris, Bataille a Blanchot společně nabídli interpretaci, která si kladla za cíl osvobodit Kafku z existencialistického monopolu“ (s. 117). Hamilton se pak ještě podrobně věnuje Kafkově recepci u Sartra a Blanchota.
Ve Francii se však o významu Kafky jako autora také pochybovalo. V roce 1946 tak v oficiálním časopise Francouzské komunistické strany vyšel článek Pierra Fauchery „Faut-il brûler Kafka?“, tedy „Má se Kafka spálit?“ V něm jsou v podstatě předjímány argumenty komunistů proti Kafkovi, které v roce 1963 nakonec také ovlivnily atmosféru kafkovské konference v Liblicích u Prahy: Kafka je chápán jako buržoazní, dekadentní autor bez jakéhokoli třídního vědomí, který marxistům již nemá co předat.
Následně se Hamilton zabývá recepcí Kafky u Georgese Bataillese. Další stručné úvahy se týkají divadelního uvedení Kafkova Procesu podle dramatické adaptace André Gidea v režii Jeana-Louise Barraulta. Autor shrnuje přístup Rolanda Barthese ke Kafkovi a používá k tomu Barthesovu výtku, že „jakkoli brilantní mohou být jejich interpretace, Brod a většina francouzských interpretů redukují Kafkovy texty na zásobárnu témat, místo aby je studovali jako korpus psaní, jako écriture.“ (s. 144) Přitom se Barthes podle Hamiltona vědomě nerozhodl ani pro politickou, ani pro nepolitickou četbu Kafkových textů. V průběhu recepce se Kafka stal „vzorem, explicitně či implicitně, ale rozhodně ne výlučně, pro nové literární techniky – nejen pro nouveaux romans Alaina Robbe-Grilleta, Nathalie Sarrauteové, Marguerite Durasové, Clauda Simona a dalších, ale také pro generativní experimenty prováděné členy OuLiPo (Georges Perec, Italo Calvino a Jacques Roubaud, abychom jmenovali ty nejznámější).“ (s. 150)
Faktickou nedostatečnost kafkovské studie od Gillese Deleuze a Félixe Guattariho si Hamilton očividně uvědomuje, i když se zdráhá tento tak vlivný text zcela zavrhnout. Zabývá se jím však spíše stručně – a nevyhýbá se jasným kritickým podtónům. K recepci Kafky u Hélène Cixousové se píše: „Sarte a Camus četli Kafku, aby podnítili odpovědnost, zatímco Cixousová zkoumá Kafku, aby stimulovala intertextuální vnímavost.“ (s. 158) Se svým popisem v kapitole „Derrida’s Pharmacy“ (s. 164nn.) ovšem naráží Hamiltonova studie na své limity. Na pouhých čtyřech stránkách – se závěrem, který je míněn jako závěr celé knihy – nelze o vztahu Jacquese Derridy ke Kafkovi říct mnoho, což však také souvisí s tím, že Derridovu dekonstrukci prostě nelze jednoduše shrnout. Pro trpělivé osvětlení toho, jak Derrida „využil“ Kafku pro svou teorii, v této studii již zřejmě nezbylo místo.
Johnu T. Hamiltonovi se v knize France/Kafka. An Author in Theory podařilo nabídnout nepochybně originální pohled na Kafku a jeho dílo. Tím, že se soustředil na francouzskou recepci, vyhnul se nutnosti předložit vlastní interpretaci textů. Přesto se mu díky probíraným interpretacím mnoha francouzských spisovatelů, filozofů a teoretiků podařilo velmi dobře osvětlit „horizont“ Kafky ve vší jeho rozporuplnosti a hloubce. Navíc se čtenář dozvídá mnoho i o francouzských umělcích a intelektuálech od počátku 20. století a o jejich vzájemných vztazích. Ze všech publikací vydaných v rámci Kafkova roku lze tuto knihu co do originality a výstižnosti jistě považovat za jednu z nejlepších.
John T. Hamilton: France/Kafka. An Author in Theory. New York et al.: Bloomsbury Academic, 2023, 184 s.
