Píše Jiří Holý
(15. 5. 2026)Deníky Willyho Mahlera z Terezína
Specifické podmínky terezínského ghetta způsobily, že mezi jeho vězni vzniklo mnohem více egodokumentů než v jiných ghettech nebo koncentračních táborech. Týká se to i deníkových záznamů. Mnohé z nich už vyšly, největší dokumentární hodnotu mají deníkové záznamy Evy Mändl Roubíčkové (psáno původně těsnopisem sudetskou němčinou, vyšlo nejprve anglicky 1998, německy 2007, česky 2009), Hany Knappové Bořkovcové (česky 2011) a Egona Redlicha (psáno z větší části hebrejsky, z menší česky, vyšlo anglicky 1992, česky 1995). Z německých psaných textů Tatsachenbericht Philippa Manese (2005).
Deníky Willyho Mahlera (1909–1944) byly známé ještě předtím, než v loňském roce péčí Tomáše Fedoroviče v Památníku Terezín vyšly. Psal o nich vydavatel Redlichových deníků Miroslav Kryl. Mahler se také stal (pod jménem Mahnert) hlavní postavou hry Arnošta Goldflama Sladký Theresienstadt aneb Vůdce daroval Židům město (1996). Goldflam studoval rukopisy Mahlerových deníků uložené v Památníku Terezín a zaujala ho v nich zvláštní směs sentimentality a egoistického pragmatismu. Některá místa hry téměř doslova Mahlera citují. Ve hře je ovšem Mahnert/Mahler postaven do kontrastu k jinému terezínskému vězni, Gerroldtovi (německému herci Kurtu Gerronovi), který v pozdním létě 1944 na pokyn nacistů natáčel „dokumentární“ film Theresienstadt. Oba vlastně žijí v iluzi. Mahnert věří ve věrnou lásku své árijské lásky Mařenky, Gerrolt nechce vidět, že svým filmem zkreslujícím život v ghettu slouží lži a zlu.
Nyní se tedy objevuje zásluhou pečlivé edice renomovaného badatele Tomáše Fedoroviče Mahlerův původní text. Jde bezpochyby o nejvýznamnější egodokument k Terezínu. Mahler díky svému privilegovanému postavení (byl vedoucím bloku, tzv. grupáčem, a účastnil se pravidelných porad funkcionářů samosprávy) zaznamenal nejen denní život v ghettu z pozice vězně, ale i mnohé události a fakta, které byly běžným internovaným jednotlivcům nepřístupné. Jsou to projevy starších, počty vězňů a mrtvých, jejich národnostní složení, transporty a jejich složení, četné kulturní podniky. Popisuje přípravy na návštěvu delegace Červeného kříže a průběh této návštěvy, Gerronovo natáčení filmu a mnohé další. Píše o cenách mouky, cigaret a margarinu na černém terezínském trhu. V září 1943 strávil noc s účastníky transportu na dvoře Ženijních kasáren, byl svědkem toho, jak vězni nastupovali do vagonů. Mnohem častěji než řadoví vězni mohl navštěvovat kavárnu i kulturní akce, zejména koncerty, které jako novinář i znalec hudby (jeho otec byl bratrancem slavného Gustava Mahlera) vnímavě popisoval. Ani Mahler ale transportu do Osvětimi při velkých podzimních deportacích v roce 1944 neunikl. V Osvětimi byl při selekci vybrán na práci a odeslán do koncentračního tábora Dachau, kde zemřel.
Jediným deníkem z Terezína, který je informačně srovnatelný s Mahlerem, jsou zápisky „Gondy“ Redlicha. I Redlich jako vedoucí oddělení péče o mládež a člen transportní komise patřil mezi špičky židovské samosprávy ghetta. Rozdíl mezi nimi není jen v tom, že Redlich byl přesvědčený sionista a Mahler Čechožid (mezi oběma skupinami probíhal v ghettu boj o moc, třetí konkurenční skupinou byli komunisté). Podstatný rozdíl byl především v tom, že Redlich reflektoval svoji situaci v ghettu jako etický problém a zamýšlel se nad svojí odpovědností. Snažil se nevyužívat svých výhod na úkor druhých a byl zoufalý z toho, když jeho mladiství svěřenci něco v ghettu ukradli. Mahler si s etickými problémy hlavu příliš nelámal. Bez skrupulí líčí své úsilí domoci se lepšího postavení, často popisuje s uspokojením své obědy a večeře, které se lišily od běžné stravy v Terezíně, a zábavy, jichž se zúčastnil. Na jaře 1944 si dal zhotovit portrét od vídeňského malíře Rewalda, v téže době si koupil domácí kabátek a nechal si přešít kalhoty (jako honorář poskytl chléb a polévkové kostky). Nejvíc provokující – ve srovnání s tradiční představou o vězních nacistických táborů – jsou jeho záznamy milostných vztahů s různými ženami. Nejde přitom o otevřené líčení sexuálních praktik jako v Máchově deníku. Mahler je i zde, jako často jinde, spíš sentimentální a píše poněkud pokleslým žurnalistickým stylem: „Marta upoutala mě svými neřestmi a myslím, že můj styk s ní byl trochu mužská vášeň. – A konečně je zde Truda, jejíž poddávání je čistě milenecké, působí rozkoš a dává zapomenout na dny zde ve vyhnanství žijící. – Zaplavuje mě svými polibky, připomíná po této stránce trochu Mařenku [Mahlerovu předterezínskou „árijskou“ lásku] v její snaze po mém ovládnutí ze sexuální stránky.“ (2. 9. 1943, s. 183)
Jsou to jistě amorální postoje. Za nimi je ovšem také něco jiného. Pragmatické chování bylo příznačné pro většinu terezínských vězňů. A erotika bývala v mezních situacích, jak víme i z mnoha jiných svědectví, často jediným prostorem osobní svobody a úniku z tísnivého prostředí hladu, nedostatku hygieny a soukromí, epidemií a hrůzy z transportů na Východ. Například Vlasta Schönová ve svých vzpomínkách přiznává, že se stala milenkou o mnoho let staršího Benjamina Murmelsteina, který měl čelné postavení v samosprávě ghetta. Hana Knappová Bořkovcová jen několik dní před citovaným Mahlerovým záznamem píše:
„A milenci se milují. Je to jejich jediná zábava. Jediné zabití času. Jediná láska, v které smí žít tělo. I hladové tělo. I poštípané tělo. I špína.“
Tomáš Fedorovič v úvodu k edici přesně popisuje jedinečnost Mahlerova deníku. Kniha je doprovozena podrobnými poznámkami, jmenným rejstříkem a obrazovou přílohou. Je dobře, že ji nevydalo komerční nakladatelství, které by se z ní snažilo udělat „senzaci“.
Willy Mahler: Terezínský deník 1942–1944. Uspořádal, úvodním slovem a poznámkami opatřil Tomáš Fedorovič. Terezín: Památník Terezín, 2024. 478 s.
