Píše Martin Machovec
(17. 6. 2026)K překladům libreta Wagnerova Zlata Rýna
[květen 2026]
V oblasti literárního překladu tvoří operní libreta vzhledem k nárokům, které na ně bývají kladeny, specifickou skupinu. Nejednou mohou být toliko informativní, jejich účelem je potom divákovi, resp. posluchači, který neovládá výchozí jazyk, toliko sdělit faktický „obsah“ textu, tedy „o čem to je“; v takovýchto překladech lze rezignovat nejen na rým, rytmus, metrum, případně na další básnické hodnoty výchozího textu, např. na archaismy, poetismy, aliteraci, ba i na adekvátní rozvržení do veršů; je dlužno zachovávat snad jen obraznost, např. metafory, které jsou nedílnou součástí „sdělení“. To platí zejména pro překlady sloužící jako titulky, které bývají při provádění oper promítány nad scénou, s jistými omezeními pak i v případech, kdy jsou takovéto „informativní překlady“ otištěny. Zachování literární, básnické hodnoty originálu bývá v těchto případech považováno spíše za fakultativní záležitost – záleží na překladateli, zda se při vytváření něčeho, co je de facto podstročníkem, odhodlá ty či ony básnické prvky originálu reprodukovat; nutné to není, byť je nasnadě že výše bude hodnocen takový překlad, kde alespoň něco z nich zachováno je.
Zcela jiná je situace, pokud překlad má sloužit netoliko informaci o „obsahu“, ale má v cílovém jazyce také zpíván. Zde je hierarchie hodnot, jež je nutno uchovat, skoro opačná: především je třeba dbát, aby překlad byl pořízen ve stejném rytmu, metru, spádu slov, počtu slabik, na to, aby slabika, která je v originále zdůrazněna (je jí dodána nestandardní délka), byla v cílovém jazyce realizovatelná stejně. Tyto kvality lze pak dokonce upřednostňovat na úkor věrného tlumočení „obsahové složky“ textu. Překladatel se také musí snažit eliminovat těžko vyslovitelné skupiny hlásek, a to nejen uprostřed slov, ale i při jejich sousedství; tolerovat lze i různé kvantitativní redukce samohlásek, škrtat je možno různé redundance, opakování, která v originálech evidentně slouží právě pro zachování výše zmíněných hodnot.
Vše výše konstatované je ovšem dobře známo, bylo zde připomenuto pouze pro snazší orientaci v následujícím konkrétním případě, jímž je jedna pasáž z libreta opery Rheingold (Zlato Rýna) Richarda Wagnera, tedy z prvního dílu hudebně-dramatické tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův). Jak také známo, Wagner si všechna libreta ke svým operám psal sám, přičemž básnické kvality těchto textů se vyrovnají hudebním kvalitám jeho skladeb. Wagner byl tedy i básník s velkým literárním rozhledem, přičemž v Prstenu Nibelungově se prokazatelně inspiroval severskými germánskými eddickými písněmi, eposem Píseň o Nibelunzích (Nibelungenlied) ze 13. století a snad i dalšími středověkými německými či severskými texty. Příznačné pro texty těchto libret, tedy včetně libreta pro Zlato Rýna, jsou např. četné archaismy, poetismy, aliterace a občasná jazyková drsnost, lexika z „nižších vrstev“ jazykového rejstříku, odpovídající krutým skutkům, hněvům, vášním, strádání postav, jejichž předobrazy lze najít v polomytických, polohistorických příbězích germánského dávnověku.
Pro náš účel by jistěže bylo možno vzít pro příklad úryvek snad z kteréhokoli místa libreta, jestliže byl vybrán part Alberichův z počátku 4. dějství, situovaný ve „volné krajině na horských výšinách“, jak stojí v překladu Josefa Vymětala, je to proto, že jde o jeden z klíčových motivických, dějových momentů nejen Zlata Rýna, ale celé tetralogie. Budiž zde co nejstručněji připomenut děj: skřet Alberich z rodu Nibelungů uloupí zázračný, magický prsten dcerám Rýna a díky němu získává obrovské bohatství a moc nad svými soukmenovci, již hodlá rozšířit na celý svět. Prsten sice uloupil, ale zvykl si na jeho kouzlo a považuje je provždy za své. Svou rostoucí mocí ohrožuje Alberich i rod bohů, a tak jejich vládce Wotan (severský Odin) za pomoci boha-démona Logeho pronikne do pozemní říše Nibelungů, lstí zajme Albericha, jehož s Logovou pomocí vyvleče na onu „horskou výšinu“, kde ho nezbaví pout, dokud Alberich nepřikáže svým poddaným vynést na povrch země všechny uloupené poklady. Alberich si přitom stále ponechává svůj hlavní nástroj moci – kouzelný prsten. I ten mu však nakonec Wotan uzme, načež je Alberich propuštěn. Citovaný Alberichův part následuje hned po tomto skutku. Alberich v něm nejenže proklíná nového držitele prstenu, nejen prsten sám, ale potažmo proklíná i veškerou touhu po moci, po majetku, po ovládání druhých, onen hrozný způsob života v modu „mít“, jenž de facto opravdu svého druhu prokletím lidského rodu je. Bezděčně tak vlastně proklíná i sebe sama, ale to je mu v záchvatu zuřivého vzteku z vlastní bezmocnosti očividně jedno – vždyť již dříve se sám zmocnil prstenu jen tak, že se navždy zřekl lásky. Jde tedy vskutku o jeden z klíčových momentů celého dramatu, od něhož se odvíjí vše další, ovšem také motiv, s nímž se v nejrůznějších variantách opakovaně setkáváme ve světové literatuře staré i nové. Ve Wagnerově hudebním podání pak bezpochyby je o jednu z nejdramatičtějších operních scén vůbec.
Srovnáváme nyní německý originál s pěti českými překlady: 1/ pořízený Google Translate; 2/ Josefa Vymětala z r. 1915; 3/ Jiřího Jorana asi z r. 1975, tiskem nepublikovaný; 4/ Hanuše Karlacha z r. 2002; 5/ Vlasty Reittererové, datovaný 2019 a 2026. Existenci jiných nepublikovaných překladů nelze vyloučit, nepodařilo se je však objevit. Pro srovnání jde však o dostačující materiál.1)
ALBERICH
(sich von Boden erhebend)
Bin ich nun frei?
(mit wütendem Lachen)
Wirklich frei? –
So grüssʼ euch denn
meiner Freiheit erster Gruß! –
Wie durch Fluch er mir geriet,
verflucht sei dieser Ring!
Gab sein Gold
mir Mach ohne Mass,
nun zeugʼ sein Zauber
Tod dem, der ihn trägt!
Kein Froher soll
seiner sich freuʼn,
keinem Glücklichen lache
sein lichter Glanz!
Wer ihn besitzt,
den sehre die Sorge,
und wer ihn nicht hat,
den nage der Neid!
Jeder giere
nach seinem Gut,
doch keiner geniesse
mit Nutzen sein!
Ohne Wucher hütʼ ihn sein Herr;
doch den Würger ziehʼ er ihm zu!
Dem Tode verfallen,
fessle den Feigen die Furcht:
solang er lebt,
sterbʼ er lechzend dahin,
des Ringes Herr
als des Ringes Knecht:
bis in meiner Hand
den geraubten wieder ich halte! –
So segnet
in höchster Not
der Nibelung seinen Ring!
Behaltʼ ihn nun,
hüte ihn wohl:
meinem Fluch fliehest du nicht!
(Er verschwindet schnell in der Kluft. Der dichte Nebelduft
des Vordergrundes klärt sich allmählich auf.)
***
Google Translate2):
ALBERICH
(zvedá se ze země)
Jsem teď svobodný?
(se vzteklým smíchem)
Opravdu svobodný? –
Dovolte mi tedy, abych vás pozdravil
prvním pozdravem své svobody! –
Jak ke mně přišel prokletím,
ať je tento prsten prokletý!
Dal mi své zlato
moc beze míry,
nyní nechť jeho kouzlo
přinese smrt tomu, kdo ho nosí!
Žádný radostný se z něj
nebude radovat,
žádný šťastný nebude potěšen
jeho jasným leskem!
Kdokoli ho vlastní,
ať ho provází smutek,
a kdokoli ho nemá,
ať ho hlodá závist!
Každý ať prahne
po jeho bohatství,
ale nikdo ať si ho neužívá
s prospěchem!
Ať ho jeho pán střeží bez lichvy;
ale ať k němu přitáhne škrtiče!
Odsouzena k smrti
ať strach spoutá zbabělce:
dokud žije,
ať zmírá žízní,
pán prstenu
jako otrok prstenu:
dokud ve své ruce
nebudu znovu držet ukradený! –
Tak žehná
ve své největší nouzi
Nibelung svůj prsten!
Uchovej si ho teď,
dobře ho střež:
mé kletbě neunikneš!
(Rychle mizí ve štěrbině. Hustá mlha
v popředí se postupně rozptyluje.)
***
Překlad Josefa Vymětala3), 1915:
ALBERICH
(povstává se země, zuřivě se směje)
Že mohu jít?
Jistě jít? –
Pak volnosti
první pozdrav vám teď plať –
Jak jen [klet]4) já mohʼ jej skout,
buď proket tento kruh!
Skýt'-li skut
mně bez míry moc,
teď sklízej z kouzla zkázu,
kdo jej má!
Víc nikdo blah
netěš se jím,
s hledem šťastlivce nehlaď
ten luzný lesk!
Svým kdo jej zve,
ten strachem oň strádej,
a kdo jej nemá,
buď závistí štván!
Všecko chtíčem
se po něm chvěj,
však nikdo jej neměj,
na prospěch svůj!
Beze zisku chraň jej si pán;
jenom vrah jím zlákán buď naň!
Tak souzena na smrt
poutej ho, zbabělce, strach;
ves život svůj
zmírej strázní a hyň,
sic kroužku pán,
avšak kroužku rab:
až by v mou zas dlaň,
jak byl zloupen, zpátky se vrátil!
Tak žehná,
jsa v nouzi zlé,
dnes Nibelung prsten svůj:
jej nech si teď,
(se smíchem)
střez jej si zdráv!
(zuřivě)
Kletby spár najde tě přec!
(rychle zmizí ve sluji)
***
Překlad Jiřího Jorana, nepublikovaný, k inscenaci Zlata Rýna v ND z let 1975–1983:
ALBERICH
Svobodu mám?
Jíti smím?
Pak dříve svobody
pozdrav vám chci dát!
Prsten [prokletím získán] [získán prokletím] [mým byl prokletím] [byl mým prokletím],
buď [tedy kletbou i] [též i kletbou] [též prokletím] vám!
Ten kov dal mi
bezmeznou moc,
ať sklízí kouzla zkázu,
kdo jej má!
Ať nepozná,
co štěstí je,
[ten, kdo jej bude] [kdo ho teď bude] mít
za svůj zářný cíl!
Kdo vlastní jej,
ať starost ho sžírá,
kdo nemá jej však,
buď závistí hnán!
Ať jen touží
jej každý mít,
však sotva mu k úspěchu
sloužit má!
Bez všech výhod buď jeho pán, [Svému pánu má zkázu nést]
buď jím lákán pouze jen vrah! [a jej rdousí svým prokletím!]
Jsa v předtuše smrti,
trápit má zbabělce strach:
Jak dlouho živ,
zmírej útrapou zlou,
ač jeho pán,
jeho otrok [přec] [též]!
Pokud v ruku mou
prsten zpátky se nenavrátí!
V nouzi žehná
nejvyšší
teď Niblung prsten svůj!
Jen nech si jej,
jej dobře chraň:
Kletba má schvátí [tě, věř!] [tě přec!]
***
Překlad Hanuše Karlacha, 2002:
ALBERICH
(Zvedá se ze země, zlostně se směje.)
Už jsem teď volný?
Opravdu volný?
Pak zdraví vás tedy
mé svobody první pozdrav!
Ať proklet je onen prsten,
jenž se mi dostal jak kletba!
To zlato mi dalo
moc bez míry,
ať jeho kouzlo dá
smrt tomu, kdo nosí jej!
Ať nikdo radostný
z něho se neraduje;
jeho leskem ať se
nekochá šťastlivec;
kdo ho má.
Ať tráví se starostmi,
kdo ho nemá,
ať zalyká se závistí!
Kdekdo ať lační
po jeho vlastnictví,
leč nikomu nebudiž
k dobrému užitku;
ať jeho pán z něho nic nevykřesá,
ať z něho hrdlo se svírá mu!
Smrti propadlého
ať poutají okovy strachu;
co bude žít
ať vyprahlý skomírá
prstenu pán
co prstenu otrok;
dokud znovu v dlani
nebudu mít jej, uloupený!
Tak žehná
v nejvyšší nouzi
Nibelung ten svůj klenot!
Ponech si jej,
dobře jej střez.
Mé kletbě neuprchneš!
(Rychle zmizí v rokli.)
***
Překlad Vlasty Reittererové, dat. 2019, revidován 2026:
ALBERICH
Jsem volný? Opravdu volný
(hněvivě se směje)
Pak zdraví vás tedy
první pozdrav mé svobody!
Jak klatbou se dostal ke mně,
tak prokletý buď tento prsten!
Jeho zlato mi dalo neomezenou moc,
ať přinese jeho kouzlo smrt tomu,
kdo ho nosí!
Nikdo se z něj radovat nebude,
jeho lesk nikomu štěstí nepřinese!
Kdo ho vlastní, toho ať užírá strach,
a kdo ho nemá, toho ať závist hlodá!
Kdekdo ať baží po jeho majetnictví,
však nikomu nebude k prospěchu!
Šmelit s ním nebude jeho pán,
však škrtiče si jím bude přitahovat!
Zbabělce propadlého smrti
ať svírá strach. Jak dlouho bude žít,
tak dlouho umírat bude,
pán prstenu bude prstenu otrokem,
dokud ho, uloupený,
zas ve své ruce držet nebudu!
Tak žehná v nouzi nejvyšší
Nibelung svému prstenu.
Ponech si ho teď,
opatruj ho dobře!
Mé klatbě neunikneš.
(Zmizí rychle v rokli. Hustá mlha
v popředí se pozvolna jasní.)
Roztřídění čtyř citovaných překladů podle výše nastíněných kritérií nevyžaduje žádnou odbornou prozodickou, poetologickou, literárněvědnou expertizu, ba ani obeznámenost s Wagnerovou hudbou, pro niž byl text napsán. Překlady Vymětalovy a Joranovy byly určeny ke zpěvu, kdežto překlady Karlachovy a Reittererové sloužily jako titulky, jako pouhé přetlumočení „obsahu“. Z hlediska takto vymezené funkčnosti obstojí zřejmě všechny čtyři, nicméně značné kvalitativní rozdíly mezi nimi ignorovat nelze. Vymětalův překlad rytmicky sleduje německý originál velmi důsledně, vyskytují se v něm dokonce i aliterace: „první pozdrav“, „skýt-li skut“, „luzný lesk“, „strachem strádej“, „nikdo neměj“ (v orig. např.: „Gab sein Gold“, „mir Macht ohne Mass“, „den nage der Neid“, „fessle den Feigen die Furcht“), ale také archaismy dnes již příznakové: náhražky německých konjunktivů jako „strádej“, „chvěj“,„neměj“, hyň“ ve smyslu „nechť strádá“ apod., snad ani moc nevadí, zřejmě obdobně jsou dnešním německým čtenářem či posluchačem vnímány tvary jako „sehre“, „nage“, „giere“, „geniesse“, „hütʼ“, „zieh'“, ale slovům „kroužek“ neřkuli „kruh“ pro „prsten“ lze porozumět jen v kontextu (a je otázka, zda před sto lety tomu bylo jinak). Zjistit do jaké míry čtou dnešní němečtí rodilí mluvčí Wagnerův uměle archaizovaný jazyk jako něco již špatně srozumitelného by ovšem vyžadovalo pracovat s daleko obsáhlejším textovým materiálem a konzultovat vše právě s rodilými mluvčími.
Joranův překlad ze sedmdesátých let jeví se takto z dnešního úhlu pohledu jako zřejmě nejadekvátnější. I on sleduje metrickou strukturu a „zpěvnost“ originálu dosti úspěšně, byť právě ony různé textové varianty svědčí o tom, že místy s tím poněkud zápolil – a ne vždy byl výsledek bezvadný, i on poněkud archaizuje jazyk („jíti smím“, „jsa v předtuše smrti“, „přec“), používá imperativy ve funkci přacích vazeb, byť toliko se slovesem být, které jsou dnes sice rovněž vnímány jako něco příliš knižního, ba archaického, ale nejsou natolik příznakové jako četné imperativní konjunktivy Vymětalovy (tak např. „buď tedy kletbou i vám“, „buď závistí hnán“, „bez všech výhod buď jeho pán“). Joran příhodněji než Vymětal substituuje, tak např. „kov“ místo „Gold“; aliterace se mu však zdařily jen dvakrát: „ať starost ho sžírá“, „zmírej útrapou zlou“: v jejich užití byl Vymětal rozhodně vynalézavější.
Úkolem Hanuše Karlacha, takto velmi zkušeného a věhlasného překladatele z němčiny (Karlach v r. 2002 přeložil celý Prsten Nibelungův, Soumrak bohů byl tak do češtiny přeložen úplně poprvé), bylo pořídit překlad toliko informativní. V diskutované pasáži se tohoto úkolu zhostil dobře. Ovšemže tento překlad nelze srovnávat s metrickým schématem originálu, s jeho různými básnickými figurami, nicméně Karlachovi se i tak zdařilo např. několik aliterací („ať proklet je onen prsten“, „moc bez míry“, „ať zalyká se závistí“), a poslední tři verše mu dokonce vyšly i rytmicky zcela v souladu s originálem: „Ponech si jej, / dobře jej střez. / Mé kletbě neuprchneš!“
Jako nejméně zdařilý se takto jeví překlad od Vlasty Reittererové. Na rytmus, metrum originálu je tu rezignováno zcela, pasáž není ani rozvržena do stejného počtu veršů jako originál (38 veršů v němčině a v překladu Vymětalově a Karlachově oproti 27 veršům v překladu Reittererové), vyskytují se zde zbytečně doslovné překlady v lexiku, tak např. ve verších „Šmelit s ním nebude jeho pán, / však škrtiče si jím bude přitahovat!“ lze sice ocenit pokus o nápodobu aliterace (v originále „Wucher“ a „Würger“), ale ani jeden český ekvivalent není nejvhodnější („Wucher“ = lichva, lichvářství, šmelina; Würger = vrah, kat, potažmo dávič), stačí se podívat, jak se s touto pasáží vyrovnali ostatní překladatelé. Zde se snad mohlo uvažovat i tak, že i sám Wagner ve snaze o co nejpoetičtější výraz občas využíval pars pro toto: „šmelináři“ a „škrtiči“ se do daných souvislostí moc nehodí, to spíše ti „bez zisku“ a „vrazi“ či ti, „co nic nevykřešou“, a ti „jimž se hrdlo svírá“. A ještě poznámka k poslednímu verši: Google správně překládá „mé kletbě neunikneš“; u Reittererové to zní obdobně, jenže místo „kletby“ je tu „klatba“. Ono to není úplně totéž. Proklínáme-li, jde o kletby, kdežto církev svatá dávala tzv. heretiky do „klatby“. Zde se tedy hodí spíše první výraz.
Závěrem: jde o zcela dílčí sondu, jejímž smyslem je poukázat na některé problémy v překladu operních libret. Pro zhodnocení toho, jak celkově kvalitní byla práce jednotlivých překladatelů, je málo průkazná. Na to by bylo nutno pracovat s mnohem obsáhlejším textovým materiálem. Jiným cílem bylo připomenout staré překlady Wagnerových libret, které, jak se domníváme, stále ještě v mnohém obstojí a možná by stálo za to některé z nich znovu vydat.
1) Richard Wagner: Rýnské zlato. Předvečer k scénické slavnostní hře Prsten Nibelungův, přel. Josef Vymětal. Praha: Alois Šarapatka, 1915, s. 73–74 [tento překlad byl zřejmě využit při první české inscenaci Zlata Rýna, která se uskutečnila v Národním divadle v r. 1915]; týž: Prsten Nibelungův. Slavnostní hra ve třech dnech a předvečeru, přel. Hanuš Karlach. Praha: Státní opera, 2002, s. 53–54; týž: Zlato Rýna (Das Rheingold), přel. Vlasta Reittererová [v tiráži neuvedena, zmíněna jen na s. 35 – s tím že překlad pochází z r. 2019, ale v r. 2025 byl revidovaný]. Praha: Národní divadlo, 2026, s. 55. Překlad Jiřího Jorana nebyl publikován, Joran je zmíněn v programu ND k inscenaci z let 1975–83; v archivu ND jsou uchovány celkem čtyři stejná knižní vydání notového záznamu klavírního výtahu Zlata Rýna: Richard Wagner, Das Rheingold. Vollständiger Klavierauszug mit Text von R. Kleinmichel, B.Schott’s Söhne, Mainz, b. d., v nichž je tužkou vepsán překlad do češtiny, který, dle informací z archivu ND, je rukopisem Jiřího Jorana. Rukopisy však nejsou totožné, již jen v citovaném úryvku jsou varianty, přičemž nelze dost dobře určit, která z variant byla považována za definitivní. Proto k dotyčným veršům připisujeme v hranatých závorkách textové varianty. Za využití těchto archiválií děkuji pracovníkům archivu ND Josefině Panenkové a Matěji Dočekalovi.
2) Zadávat překlady literárních, básnických děl computerové tzv. umělé inteligenci zřejmě nemá valný smysl, i v nejlepších případech může výsledkem být otrocky doslovný převod. Internetový překladač Google se zadání sice nezhostil zcela katastrofálně, ale i tak vyprodukoval řadu významově zcela neadekvátních formulací lexikálních a syntaktických. Opravy těchto chyb zde tiskneme tučnou kurzivou, přičemž ovšem bylo zcela rezignováno na jakékoli literární „vylepšení“: má jít toliko o významově přesný podstročník, s nímž by snad mohlo být dále pracováno.
3) Josef Vymětal přeložil rovněž libreto Valkýry (F. A. Urbánek, Praha 1916) a v roce 1931 v nakladatelství B. M. Kliky vyšel překlad Siegfrieda od Vojtěcha Kühnela.
4) V knize stojí „klev“. Tento výraz registruje Příruční slovník JČ s významem „past“. Originál „Wie durch Fluch er mir geriet“ překládá např. Joran adekvátně jako „Prsten prokletím získán“ nebo Reittererová obdobně: „Jak klatbou se dostal ke mně“. Zde proto považujeme jen za překlep a nahrazujeme slovem „klet“, neboť obdobně redukovaná adjektiva se ve Vymětalově překladu vyskytují („skut“, „blah“).
