Píše Michal Smrkovský
(27. 6. 2026)Deklarovaným cílem sborníku ze série Identifizierungen, tentokrát věnovaného pražské německé literatuře, je především dát impuls ke znovuobjevování zapadlých autorů a k jejich další četbě. Kniha vyšla v roce 2024 v nakladatelství Königshausen & Neumann, a jak už napovídá název, „forgotten writers“?, její vydání nesouvisí s aktuálními výročími úmrtí F. Kafky ani R. M. Rilka, nýbrž představuje historické období skrze řadu méně nápadných osudů.
V popředí tedy stojí jména, z nichž mnohá pravděpodobně nejsou blíže známá ani odborné veřejnosti. Zatímco Salus, Meyrink nebo Winder se v povědomí literárních badatelů dokázali udržet, jména jako Ossip Schubin, Hermine Hanel nebo Edgar Maria Foltin dnes zvládne zařadit málokdo. Jednotlivé příspěvky tyto autory obvykle nejprve představují a už to lze hodnotit jako výraznou zásluhu, neboť mnozí z nich byli zatím zkoumáni skutečně jen velmi omezeně. Tematicky se příspěvky nedrží jednotného zadání, nicméně je možné vysledovat dvě základní tendence: V některých představovaný autor vystupuje spíše jako svědek doby a jeho životopisu je užito vesměs k její bližší charakteristice. V jiných naopak biografický kontext tvoří spíše pozadí pro konkrétní motivy autorovy tvorby. Úvodní dva texty pak celý svazek rámují a uvádějí čtenáře do aktuálního stavu zkoumání pražské německé literatury.
V prvním z nich Ingeborg Fiala-Fürst rozebírá důvody onoho zapomnění z názvu svazku. Nachází přitom tři: ideologický, vyvstalý v důsledku upozadění německojazyčné literatury zejména komunistickým režimem; jazykový, daný omezeným zájmem Čechů o německy píšící krajany; a časový, jenž je výsledkem nedostatečného zmapování dob ještě dřívějších, a tedy manka, jaké se s časovým odstupem napravuje stále obtížněji. Manfred Weinberg v následujícím textu shrnuje myšlenky obsažené v Kompendiu německé literatury českých zemí z roku 2017. Eisnerovy a Goldstückerovy teze o trojím ghettu jsou relativizovány a místo nich dochází ke komplexnější úvaze nad celkovou povahou pražské německé literatury. Zde autor roli svědků úpadku pozdně habsburské liberální společnosti, v níž se dotyční umělci ocitli, doplňuje o poznámky ke vlivu v té době již „vysloveně moderní“ (s. 30) literatury české. Důležitým a při četbě sborníku mnohdy výrazným prvkem je však i odkaz na pevné provázání těchto umělců s dobou působení, který autor vyslovuje na konci své stati.
Některé z dalších příspěvků tedy k pojednávaným autorům přistupují jako k reprezentantům určitých rysů doby. Anna-Dorothea Ludewig představuje Aloisii Kirschner, píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Na jejím životě je demonstrováno odmítavé stanovisko konzervativního židovského prostředí k ženským spisovatelkám, v jehož důsledku autorka své psaní sama popisovala jako projev nemoci. Toto stanovisko je následně vnímáno jako předzvěst opovržení, kterého se kosmopolitní a multilingvální spisovatelce dostalo ve třicátých letech. Právě vícejazyčnost, projevující se i v samotných textech, je nabízena jako důvod relevance v dnešním propojeném světě. Podobně je tlak doby dokazován Susannou Blumesberger na díle Hermine Hanel. Autorka sleduje, jak se snaha uniknout stísňujícímu prostředí, jemuž byla Hanel jako píšící pražská Židovka vystavena, projevuje ve zpracovávaných tématech, a – co je ještě zajímavější –, jaké stanovisko v něm sama spisovatelka zaujímá. Na vnitřní souboj ukazuje autorčin příklon na stranu poslušných a ukázněných postav, které se jí samotné nejspíš podobaly méně než jejich svobodomyslné protějšky. Ještě výrazněji jsou život a dílo jednotlivce jako pozadí historických procesů představeny v příspěvku Veroniky Jičínské. Na textech Heddy Sauer pro časopis Deutsche Arbeit je prezentován rozdíl mezi Prahou a Sudety, které tradičně stojí spíše na okraji literárního bádání. Snaha představit Sudety jako kulturní prostor, provázaný s tím německým, je vnímána jako opozice vůči postavení Prahy coby centra německé kultury v Čechách, tedy postavení, o které Praha postupně přicházela. Zajímavé je propojení časopisu s R. M. Rilkem, jehož kariéru Sauer pečlivě sledovala a jehož texty právě na stránky Deutsche Arbeit opakovaně přinášela. Příspěvek Pintaie Fana o Rudolfu Fuchsovi má slovo biografický už v názvu a skutečně nabízí pohled na život básníka a překladatele mj. Bezručova díla v předválečné době, kdy se poměry mění a nyní jsou to Němci, kdo je, dle Bezručových slov, ve Slezsku utlačován (s. 169). Irma Duraković ve svém textu představuje kokain, centrální motiv románu Ernsta Weiße Der Gefängnisarzt, jako dobový symptom, příbuzný eskalujícímu nacionalismu. Droga se, stejně jako fašismus, ve vypjaté historické situaci stává východiskem z pocitu beznadějného opuštění, které zažívá Weißův protagonista, podobně jako hlavní hrdina novely Waltera Rheinera, s nímž je srovnáván. Jan Budňák mapuje vybrané žurnalistické texty Ludwiga Windera z roku 1920 ve vztahu k dobovým událostem. Nedůvěra k autoritám, k takzvané Weltgeschichte, ke všemu, co převyšuje jedince, je známá i z Winderovy beletrie, překvapivěji může působit místy ostrá kritika prezidenta Masaryka, která je propojena právě i s odkazy na některé Winderovy postavy jako je fanatický rabín z románu Židovské varhany. Nápadné je, že do této kategorie spíše biografických příspěvků spadají všechny tři texty, které se zaměřují na ženské autorky, díky čemuž se vynořuje otázka aktuálnosti jejich díla. Poukazy na některé prvky, které by mohly být podnětem k četbě, jako je subversivní představení rolí muže a ženy u Schubin nebo znázornění vlastního psychického pnutí u Hanel, nicméně v obklopení kritických poznámek o sporné literární hodnotě textů vyznívají poněkud do prázdna.
V druhé skupině příspěvků je historický kontext spíše upozaděn. Anja Orozović zkoumá dílo Huga Saluse ve vztahu k motivům Prahy. Autorka uvádí několik příkladů, kde se tradiční obraz melancholického a tajemného města střetává s moderními formami poezie, jež autora řadí do německé literární tradice. Kritičtější je ve své stati Naser Sečerović, jenž dílo Gustava Meyrinka vnímá jako produkt určité životní pózy. Nemotivovanost postav, obsahová vyprázdněnost dialogů, pasáže sloužící spíše poučení čtenáře v ezoterice než coby podklad dějové progrese – v tom všem pak Sečerović nachází ústupky Meyrinkově sebeprezentaci a stopy doby, na jejíž snaze o porozumění a sdílení vědomostí troskotá i touha po tajemnu. Adéla Grimes v následujícím příspěvku navazuje na svou monografii o trojici pražských německých autorů, přičemž se zaměřuje na Natonkův román Kinder einer Stadt. Postavy vnímá jako představitele různých odstínů férovosti a vůle zvítězit, tedy aspektů spojovaných se sportem. I zde autorka závěrem vytváří můstek ke spisovatelově biografii, když ambivalentní vztah antihrdiny Dowidala k Praze dává do souvislosti s Natonkovým vlastním osudem emigranta, který se do rodného města již nevrátil. Rozporuplné řazení Hermana Ungara – a koneckonců i řady jeho současníků – k literárnímu expresionismu ve svém příspěvku eroduje Vahidin Preljević, když na konceptu tzv. abjektního ukazuje Ungarovu inklinaci k dehumanizaci těla. Několik Ungarových textů srovnává s novelou Aufruhr Ernsta Sommera, v níž to není lidské tělo, nýbrž maso, co se stává objektem animálních pudů. Na rozdíl od expresionistů je tak Ungar zachycen jako spisovatel nikoliv revolty, nýbrž rozkladu. V posledním příspěvku se pak Radek Flekal zabývá detektivním románem Zauberkreis Edgara Marii Foltina. Text konstatuje ovlivnění anglickou žánrovou literaturou a poukazuje na nevyjasněné motivy pachatele coby na projev nezkušenosti autora, jehož jediným románem Zauberkreis zůstal.
Jednotlivé texty jsou v souladu s cílem publikace jistě přínosné jak informacemi o zapomenutých životech pražských autorů, tak – ve své souhrnnosti – především komplexním pohledem na atmosféru Prahy a českých zemí konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Přesto se čtenář neubrání dojmu, zda bylo skutečně dosaženo druhého cíle, a tedy popudu k nové četbě. Zatímco díla Meyrinkova si i navzdory přednesené kritice nejspíš uchovají půvab pro další generace, v jiných případech je naopak snaha autorů podněcovat k četbě spisovatelovou vícejazyčností (Schubin, s. 48) nebo pouhou žánrovou příslušností (Foltin, s. 222) méně přesvědčivá. Celým svazkem se tak proplétá teze z úvodního příspěvku, již Weinberg dokazuje na příkladu Maxe Broda, otce pražské německé literatury, a sice, že „[k]e kdysi elektrizujícím syžetům se dnes lze mnohdy vracet už jen ze zájmu historického.“ (s. 30) Obavu z výlučného sepětí zmiňovaných autorů s dobou působení sborníku rozptýlit nedaří. Namísto toho dále umocňuje domněnku, zda to není právě absence „pražskosti“ (s. 31), díky níž z celé skupiny vystoupal do skutečných literárních výšin právě Franz Kafka.
Duraković, Irma (ed.): „forgotten writers“?: Einblicke in die Prager deutsche Literatur. Würzburg: Königshausen & Neumann, 2024. 225 stran. Identifizierungen = Identifications; Band 9 [ISBN 978-3-8260-7702-9].
